Většinu dovolání podaných v civilním řízení Nejvyšší soud odmítne proto, že neobsahují dostatečné
vymezení předpokladu přípustnosti nebo dovolacího důvodu. Těmito nedostatky dovolání trpí přesto,
že je zpravidla sepisují advokáti. Již z tohoto faktu je zřejmé, že výklad ustanovení o tomto opravném
prostředku způsobuje zásadní obtíže. Nejistotu, jak Nejvyšší soud s konkrétním dovoláním naloží,
prohlubuje i rozpor mezi judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ohledně otázky, zda a do
jaké míry je předpoklad přípustnosti dovolání samostatnou náležitostí dovolání, nebo jestli stačí, když
je jasně vymezen jen dovolací důvod. Nejasné je i to, zda je možné dovolání do rozhodnutí ve věci
samé opřít jen o procesní vadu, které se dopustil nebo kterou toleroval odvolací soud. Diskuze
vzbuzuje i to, za jakých okolností Nejvyšší soud musí za účelem rozhodnutí o dovolání nařídit jednání.
Tato monografie se zabývá výše uvedenými problémy a vyjadřuje se i k dalším nejasnostem ve
výkladu ustanovení o dovolání. Je určena širší právnické veřejnosti, která přichází do styku s
institutem dovolání. Zejména advokátům, kteří se chtějí vyhnout klientům těžko vysvětlitelnému
nedopatření, že jejich dovolání bylo odmítnuto pro vady.
