Píseň o člověku
Kráčel jsem cestou u moře
bez myšlenek a sám,
racka jsem spatřil nahoře
vznésti se nad altán.
Nechal mne dole jak svůj stín
do písku vkreslovat můj kruh,
bělostí mířil do výšin,
obdařen přírodou ten druh.
Dlouho jsem vrýval břehům kruhy,
na vahách vážil, čím je svět,
až zdvihl se můj Ikar druhý
povětřím k modři doletět.
Kdybych se vzhůru bez kružidla vznes’
a chodil tam, jak chodím po zemi,
co počal bych si bez myšlení dnes,
jež vede mne jak dříve k toužení.
