Skrze obrazy Gustava Macouna (1892–1934) vplouváme do krajiny dávného domova. Jak při odlescích jiskřivého jitra, tak za štiplavého mrazu v zimním čase, ledového tání v syrovém předjaří, či v palčivém letním odpoledni, kdy vzduch přímo žhne. Především se však ocitáme v zádumčivé náruči padajícího soumraku, který dominuje s různou intenzitou celé řadě impresionisticky laděných krajinomaleb a je pro autora notovou osnovou, do které vpisuje jeho štětec světelné tóny.
