„… striktně jste dodržovali Tadovu zásadu, že je třeba se neustále hýbat: při každé zastávce jen jeden drink. Tadovým životním posláním je užít si víc než kdokoliv jiný v New Yorku, což obnáší být pořád v pohybu… Jeho zapřisáhlé odmítání jakéhokoliv vyššího cíle, než je vyhledávání požitků, tě ohromuje. Taky chceš být takový. Zároveň si myslíš, že je Tad povrchní a nebezpečný.“
Zářivá světla velkoměsta patří k osmdesátým létům jako jejich generační románová výpověď. Jay McInerney ve své prvotině dokonale zachytil hlubokou proměnu, k níž v Americe došlo během velmi krátké doby: ideály zmizely, Woodstock a protestní pochody jako by ani nikdy nebyly, a místo neklidu a myšlenkového kvasu na univerzitách zajímal novou generaci teď vůbec nejvíc svět módy, bulvární pozlátko, co nejsnadněji vydělané peníze a všechny způsoby, jak je s požitkem utratit. Tehdejší deziluze samozřejmě souvisela s nedávnými změnami: Amerika mnohého dosáhla, ale co dál? Dál už jen kocovina z minulých úspěchů a taky deziluze, že něco se prostě nikdy nezmění.
Poselství románu nabralo do dnešních dnů na síle a v tomto zmatky zmítaném světě je snad ještě aktuálnější než v oněch oslnivých, zářivých osmdesátkách.
