V pořadí desátá básnická sbírka Františka Dryjeho představuje v celku jeho díla odlišnou poetickou polohu: vedle textů první části, tradičně uplatňujících vedle intimně lyrických evokací agresivní a kritické polohy básnické imaginace, rozsáhlejší druhý oddíl obsahuje výrazově úsporné, tematicky vyostřené imaginativní portréty jedinečných věcí či reflexe asociovaných vzpomínkových stop a věcných konstelací. Osobité varianty básnického uchopení každodennosti tak slučují postupy surrealistické tvůrčí interpretace a imaginativního civilismu. Tato poetická linie je pak ve třetí části plynule rozvinuta do tvaru intimní lyrické elegie.
