Po útlém, („přípravném“) svazečku básní vydaných v polovině devadesátých let v edici Velárium, na sebe Děžinský (*1974) upoutal pozornost sbírkou Kašel mé milenky. Její temné akordy (se slyšitelnými Traklovskými tóny) byly vítaným kontrastem k převažujícím polohám v tehdejší mladé tvorbě. Nyní Milan Děžinský nabízí dospělejší polohu své poezie. Jeho verše jako by se šťastně dotkly jakéhosi nadosobního řádu — a to bez módních nářků nad jeho absencí. Přerůstají tak častou, pouze privátní polohu básnění. S nevídanou úporností proniká pod povrch věcí a dějů a skrze toto hledačství se dobírá i reflexe navýsost intimní sféry. Je jedním z mála mladších českých básníků, který dokáže v básni myslet a zároveň se vyvarovat planého mudrování, či zaumných toporností.
