Vzpomínková próza Portréty v ostnatém drátu vyšla až po jeho smrti v roce 1984 v Paříži. Jeho svědectví z břežněvovských lágrů je básníkovou variantou Dostojevského Zápisků z Mrtvého domu a barvitě v nich líčí život v pracovním táboře v Ťumeňské oblasti na Sibiři. Tomuto líčení předcházejí události odehrávající se předtím – účast na demonstraci, vyšetřovací vazba a eskorta v nákladních vagonech do lágru.-br- Deloneho vzpomínky nejsou pouhým sledem barvitých portrétů jeho spoluvězňů, v nichž se mu podařilo živě vylíčit charaktery, mravy a vztahy mezi vězni a výstižně vyjádřit samotnou tíživou atmosféru života v lágru. Autor mezi řádky podává rozbor strategie policejního státu při pronásledování svých neposlušných občanů. Portréty v ostnatém drátu jsou záznamem každodenního těžkého a zároveň v podání Deloneho nezapomenutelného zevnitř nazíraného vězeňského života. Důvody, pro které se lidé ocitli v táboře byly rozmanité – jeden za desetinásobnou vraždu, druhý za přejetí kolchozního prasete – stejně jako charaktery a morálka vězňů, z nichž někteří si i v nelidských podmínkách dokázali udržet vlastní důstojnost, zatímco jiní pro vidinu většího přídělu či zkrácení trestu byli ochotní poslat své spoluvězně na smrt.-br- Zápisky jsou proložené vězeňskými verši, včetně těch, které psal na zakázku spoluvězňů pro jejich dívky a manželky. Vše je vyprávěno lehce, živým jazykem, jenž nepostrádá vězeňský slang, vulgarity, ale i vytříbený styl, v němž se nezapře duše básníka. Kniha je doplněna o archivní dokumenty týkající se demonstrace 25. srpna 1968 na Rudém náměstí a následného soudu s jejími účastníky a rovněž o fotografickou přílohu ze života Vadima Deloneho.
