Stěžejním dílem církevního otce Lucia Cae(ci)lia Firmiana Lactantia (260-325), jenž působil jako učitel rétoriky v Diocletianově sídelním městě Nikomédii a později jako vychovatel Constantinova syna Crispa, bylo obsáhlé teologické pojednání Divinae institutiones (Základy božské nauky), v němž se pokusil shrnout základy křesťanské věrouky. Paradoxně ho ale mnohem více proslavil nevelký spisek De mortibus persecutorum (O smrtích pronásledovatelů), který byl objeven až ve druhé polovině 17. století a překvapil řadou skandálních informací o představitelích první a druhé tetrarchie, kteří vládli římské říši na přelomu 3. a 4. století. Spis se svým tónem natolik lišil od jiných Lactantiových děl, že podle některých názorů nemohl být tento církevní otec jeho autorem. Cílem pamfletu bylo ukázat na smrti římských císařů, kteří se angažovali v pronásledování křesťanů, působení Boží spravedlnosti. Více než na samotnou perzekuci vyznavačů Krista se ale autor soustředí na zákulisní jednání a vzájemné intriky spoluvládců a především barvitě popisuje poslední okamžiky života největších pronásledovatelů křesťanů.
