Je pozdní srpen roku 1988. Na Manhattan dopadá odpolední slunce a ve vzduchu je již cítit blížící se podzim. Před půlrokem jsem byl centrálou povýšen po třech letech operativní práce v jednom z nejtěžších západních kontrarozvědných prostředí na zástupce rezidenta, v kódu NATO Acting COS (Chief of Station, v názvosloví KGB je ekvivalentem rezident).
Kontakt je na smluveném místě včas, všechno probíhá jako po másle. Naskočí do mého šedého Chevroletu Cavalier s diplomatickou značkou 009 PHD. Je lehce zadýchán a viditelně rozrušen. Buď pospíchal od metra, nebo se něco přihodilo. Jestli ho něco skutečně rozhodilo, muselo to stát za to, protože tenhle chlap je flegmatik. Mé „řemeslo“ mě naučilo trpělivosti, která se mi mnohokrát vyplatila. Čekám tedy, až z tajného spolupracovníka něco vypadne. Když objíždím blok potřetí a on stále mlčí, strčím do něj.
„Tak co tě žere?“
„Rusové nás prodali,“ konečně pronese.
