Kniha Sün-c’ (3. stol. př. n. l.) se řadí k nejvýznamnějším dílům klasické čínské filozofie. Myslitel, po němž je pojmenována a kterému je její autorství připisováno, je po Konfuciovi a Menciovi třetím velkým konfuciánským učitelem starověku, ačkoli byl pozdější ortodoxií odmítnut pro své některé názory blízké legistům. Patřil mezi nejvlivnější intelektuální osobnosti staré doby, byl mj. učitelem nejznámějšího legisty Chan Feje i kancléře Prvního císaře Čchinů Li S’a, ale také učenců, kteří tvořili články řetězu předávání kanonické Knihy písní. Vybroušeným slohem sepsal pečlivě vystavěné eseje o nejrůznějších otázkách, a proto jej také J. Knoblock, jeho překladatel do angličtiny, označil trochu nadsazeně za čínského Aristotela. Pestrý spis obsahuje kromě jiného jedno z nejstarších pojednání o hudbě, o vztahu pojmenování a skutečnosti a o pojmenování obecně, nebo nejstarší text označený jako „popisná báseň“ (fu), což je dominantní žánr poezie za raného císařství. Z hlediska filozofického se jedná o svébytné konfuciánství, jež do sebe vstřebalo mnohé prvky legistické; erbovní Sün-c’ovou tezí je, že lidská přirozenost je špatná a to, co je na člověku dobré, vzniká působením kultury, představované zejména obřadními a společenskými pravidly a hierarchickým uspořádáním společnosti. Jestliže má konfuciánství, k němuž se nynější garnitura ČLR vztahuje, vůbec nějaký reálný základ, pak má jednoznačně nejblíže ke konfuciánství Sün-c’ově.
