Poslední roky předcházející vypuknutí druhé světové války, sama válka i první měsíce po jejím skončení byly časem, kdy e svět obracel vzhůru nohama.
Kniha, kterou jste právě otevřeli, je sestavena ze vzpomínek německých obyvatel, kteří byli v letech 1945-1947 odsunuti ze Šumavy. Není to čtení nijak příjemné, ale je třeba přivítat počin autorky Marie Frankové, jež shromáždila písemné i slovní výpovědi dvaatřiceti žen a mužů, které a kteří většinou v dětském nebo velmi mladém věku ztratili domov, v němž jejich předci žili mnohdy po několik staletí. Jistě to pro ně muselo být velmi kruté a nelze se divit, že v tom i po více než půlstoletí vidí přinejmenším velkou křivdu.
Vzpomínky na opravdu krutou dobu ukazují i několik zajímavých věcí. Až na jednu výjimku se nikdo nezmiňuje o tom, že sudetští Němci se stali Hitlerovou „pátou kolonou“ a svou podporou územních nároků nacistického Německy napomohli k okleštění Československa. Nevidí či nechtějí vidět, že to byla chyba – pro ně vše špatné začíná až s koncem války. Co bylo před tím jako kdyby neexistovalo. Ale jak se všichni pamětníci shodují, ne všichni Češi navracející e či přicházející do pohraničí, byli zlí a krutí. Našlo e i nemálo těch, kteří se k sudetským Němcům chovali velmi slušně a snažili se jim pomoci. Tak to ale bývá vždy – i mezi sudetskými Němci byli fanatičtí stoupenci Hitlera stejně jako ti, kteří nacistické ideologii vzdorovali.
Je dobře, že český čtenář dostává možnost blíže poznat i „pohled druhé strany“. Co se stalo, nelze sice odestát, ale snažit se pochopit druhé je základním předpokladem k tomu, aby se oni snažili pochopit nás.
