Když jsme se Zdeňkem Potužilem promýšleli skladbu jeho knihy Život je krátký jak prásknutí bičem, snažili jsme se, aby obsahovala texty nejrůznějších žánrů: soupisy jeho prácí pro divadlo i televizi, pohledy divadelních vědců a kritiků na jeho režijní dílo, vzpomínky Zdeňkových přátel i jeho memoárové, beletristické a publicistické texty vlastní. Oddíl s názvem Lyrika jsme do výsledné podoby knihy nakonec nezařadili z důvodu velkého rozsahu svazku. -br- Vychází-li nyní po letech samostatně díky obětavosti a pečlivosti Dany Tučkové, vstřícnosti a laskavosti Barbory Solperové a nakladatelskému nadšení Milana Hodka, je to jen dobře. Máme v rukou Zdeňkovo svědectví o sobě samém a lidech jemu blízkých, na jehož upřímnost a pravdivost se můžeme spolehnout.-br- Je paradoxní, hovoříme-li o spolehnutí se u knihy s názvem Teorie nespolehlivosti. Přesto tomu tak je. Jak ten název vznikl? Jistě jako slovní hříčka, humorná parafráze názvu klíčové prozaické summy Zdeňkova milovaného básníka Ivana Diviše Teorie spolehlivosti.-br- Ten nový název ale vypovídá něco i o Zdeňkovi samém: copak vůbec lze být spolehlivý při tak bouřlivém, živelném, rozháraném, tvořivostí i divokostí naplněném životě? -br- Lze být a zůstat spolehlivý v napětí mezi mánií a depresí, kdy to, jaký jsem dnes, už zítra vůbec nemusí platit? Poznal jsem Zdeňka na vrcholu tvůrčího nadšení, kdy mu jeho energii a nápady mohl závidět úplně každý, a slyšel jsem ho plakat zoufalstvím ve chvílích, kdy byl zcela na dně. A přesto, dovoluji si tvrdit, na něho bylo spolehnutí. Bylo se možno spolehnout na jeho otevřenost a upřímnost, na to, že nic nepředstíral, že nelhal a s nikým kvůli svým vnitřním stavům nemanipuloval. Jaký Zdeněk je, takového ho v jeho textu najdeme. Je to chvílemi drsné čtení, ale je to výpověď pravdivá. Nestylizovaná a nezasažená autocenzurou. Díky Zdeňkovi za ni. Jan Šulc.
