Během posledních sta let někde na světě vždy existoval minimálně jeden koncentrační tábor. O prvních moderních koncentračních táborech se dá mluvit už na konci devatenáctého století, kdy se staly novou technickou součástkou bitevní strategie. Válečná technologie se ale s každým desetiletím i kontextem vyvíjela — co do apokalyptického rozsahu použití i pragmatického cynismu zřizujících vlád. Jedna dlouhá noc vypráví politické i lidské dějiny koncentračních táborů. Andrea Pitzerová čerpala z archivních záznamů a po celém světě pořizovala rozhovory s pamětníky i odborníky, nejen aby načrtla vývojovou osu této odpudivé technologie, ale hlavně aby ukázala strašlivou daň, kterou si vybrala na lidských životech. Své vyprávění začíná v roce 1892 na Kubě a postupně se přesouvá na Filipíny, do Jižní Afriky, válečné Evropy, sovětských gulagů, až po dnešní tábory v Číně a Severní Koreji nebo věznici na Guantánamu. Pokaždé měly tábory ochránit místní obyvatelstvo nebo celé národy. Jejich pravý účel však byl jiný: koncentrační tábory byly a jsou nástrojem politického útlaku, a dokonce likvidace. Místem, kde končí lidství.
