Kniha přibližuje jeden z fenoménů narativní strategie, který ruský literární vědec Boris M. Ejchenbaum na počátku 20. století pojmenoval termínem „skaz“ a spojil s oblastí spontánního mluveného vyprávění. Výklad je rozdělen do dvou částí: první část přináší teoretické uchopení problematiky, zatímco druhá se zabývá interpretacemi konkrétních uměleckých textů. V rámci prvního oddílu je načrtnut kontext formalistického přemítání o literatuře (zejména prózy) jakožto báze, odkud Ejchenbaumovo uvažování vyrůstá. Nastíněna je rovněž recepce Ejchenbaumova pojetí, která se pohybovala od vřelého přijetí (především v rámci širšího okruhu formální školy) přes ostrou kritiku až k dalšímu rozvíjení. Hlavní osu tvoří vystoupení dvou vědců-kritiků, V. Vinogradova a M. Bachtina, v jejichž analýzách (zejména u Bachtinovy koncepce „dialogu“) se ukazují četné skryté paralely s Ejchenbaumovým myšlením. Cílem interpretační části knihy je postihnout jednak modifikace, ale i jednotnou linii moderní prozaické tvorby, nahlíženou prostřednictvím performativity. Interpretované texty mají představovat jakési krajní polohy skazového vyprávění; jsou vybrány především z literatury ruské (Avvakum, Leskov, Zoščenko, Aleškovskij, Viktor Jerofejev, Sokolov, Venědikt Jerofejev, Limonov, Petruševská), ale i české (Hrabal, Vaculík).
