Bitevní letoun Su-25 patří mezi doslova ikonické typy sovětské letecké konstrukční školy. Jde o nádherný příklad účelového designu, kdy většina parametrů byla plně podřízena jednoduchému zadání v podobě požadavků na maximální odolnost proti poškození, schopnost působit téměř z jakékoliv myslitelné plochy a nosnost velkého množství výzbroje. Klíčovou nebyla ani tak přístrojová přesnost umožňující navádět munici na vybrané cíle, byť i u ní došlo vlivem instalace laserového dálkoměru v přídi ke kvalitativnímu povýšení na novou úroveň, jako spíše schopnost přiblížit se k nepříteli na takovou vzdálenost, která by pro ostatní typy techniky byla až příliš nebezpečná, a která by umožnila zvýšit pravděpodobnost zásahu nepřítele. A ačkoliv se u Su-25 často udává, že jeho vývoj iniciovaly plány na vývoj konkurenčních amerických letounů A-9 a A-10, ve skutečnosti jde o výsledek v téže době probíhajících paralelních úvah různých expertů v SSSR, kteří shodně jako v USA došli k závěru, že na tehdy perspektivním bojišti existuje prostor pro těžce pancéřovaný podzvukový typ schopný likvidace nepřátelské pozemní techniky na krátkou vzdálenost. Kvalitativní rozvoj pozemních sil a protiletadlové ochrany vedly k situaci, kdy rostl průměrný počet zásahů nezbytný k vyřazení protivníkových pozemních uskupení z boje. Na tuto skutečnost konstruktéři reagovali vývojem letounů kategorie A-10 a Su-25.
