Ve druhé polovině 40. let 20. století, kdy Miloslav Ištvan začal studovat kompozici na Janáčkově akademii múzických umění, se nálada v Evropě stále nesla na vlně určitého poválečného optimismu. Československo se vynořilo z destruktivního zmatku II. Světové války v politickém chaosu, z něhož vzešli vítězně komunisté. Jejich vize budování lepších zítřků a antifašistická rétorika nadchly velkou část tehdejší společnosti. Ištvan byl v té době silně inspirován folklorem své země, přičemž silný vliv na jeho tvůrčí růst mělo také studium partitur a poslech prací Janáčka, Bartóka a Prokofjeva. V průběhu 50. let se Ištvan ponořil pod povrch mladického nadšení a začal experimentovat s vlastním hudebním jazykem. Později, v 60. letech skladatel zformuloval tyto inovace do jedinečného teoretického systému „Metoda montáže izolovaných prvků v hudbě“, čímž prohloubil rozpor mezi vlastním stylem a oficiálními požadavky „socialistického realismu“. Po sovětské invazi do Československa v roce 1968 zažíval Miloslav Ištvan silnou deziluzi, která se ještě prohloubila ve schizofrenním období normalizace. Byla to paradoxně autorova částečná společenská izolace, která mu umožnila udržet uměleckou a osobní integritu. Neporušená integrita, kreativní mysl, instinkt jasného hudebního projevu a talent pro dramatickou bezprostřednost…to jsou kvality, které až do dnešních dnů rezonují v Ištvanově tvorbě a udržují tak její potenciál a přitažlivost stále živou.
