Blahoslavená Alžběta od Trojice (1880–1906) jakoby se nacházela neprávem ve stínu jiné velké karmelitky své doby, svaté Terezie z Lisieux. Přitom už velký myslitel minulého století H. U. von Balthasar vyzdvihl jejich nápadnou duchovní spřízněnost i podobné vnější okolnosti jejich života. Obě karmelitky ztratily v dětství někoho z rodičů; od dětství byly přesvědčeny o svém řeholním povolání; obě byly Pánem obdařeny mnoha milostmi, vlitou moudrostí, ale i četným utrpením; vedly plodnou duchovní korespondenci s lidmi mimo klášter; obě zemřely velmi mladé v pověsti svatosti.
Alžbětin životopis není bohatý na vnější události, ale spíše tím, jak světice prožívá svůj vztah k Pánu a k jeho církvi. Její básně, dopisy a další texty zachycují duši, která je doslova zamilovaná do svého nebeského Snoubence a oplývá radostí z tohoto jedinečného vztahu. Pán se jí dal poznat zvláštním způsobem ve svém trojičním tajemství: Bůh, žijící v Trojici vztahem čisté lásky a toužící tuto lásku sdílet se svým stvořením. Alžběta je věrná svému jménu a chce být především „příbytkem Trojice“, touží po tom, aby její život i život každého člověka vyzařoval lásku Trojice.
Kniha A. M. Sicariho nabízí jak duchovní životopis světice, tak i fundovaný komentář její duchovní nauky. Bude nedocenitelným pramenem pro všechny zájemce o spiritualitu Karmelu i pro každého, kdo touží po skutečném duchovním životě, po oživení a prohloubení svého vztahu lásky s Bohem.
