Výchozí teze knihy o spravedlnosti zní: Spravedlnost není jednou dosaženým, dokonce ani
cílovým stavem, jehož má být dosaženo. Naopak, spravedlnost je nezavršitelnou hodnotou,
protože svou povahou je sporem o to, jakým způsobem jí má být dosaženo. Autor chápe
spravedlnost jako výsostnou hodnotu, jež se nutně neváže ani na právo, ani na moc, přestože
s nimi má leccos společného. Proto jsou vztahu spravedlnosti a práva a spravedlnosti a moci
věnovány dvě samostatné kapitoly.
Jak je možné, že Hans Kelsen vykázal spravedlnost z oblasti práva, zatímco Gustav Radbruch
naopak tvrdí, že „právo je vůlí ke spravedlnosti“? To je jedna z mnoha otázek, jimiž se autor
v této knize zabývá. Zamýšlí se rovněž nad zdroji, z nichž spravedlnost čerpá svou existenci,
ať už jsou to zdroje mytologické, náboženské či filozofické. Na rozdíl od dosavadní tradice,
která chápala spravedlnost v úzké vazbě k právu a společnosti, je v této knize spravedlnost
podána jako nejen nekončící, ale hlavně neukončitelný spor o svou povahu.
