Venkovským synagogám, které vznikaly v českých zemích v městečkách a vsích v období od vypovězení Židů z královských měst v 16. století do poloviny 19. století, kdy Židé získali občanská práva a většina jich venkov postupně opouštěla, se do nedávné doby žádná systematičtější publikace nevěnovala. Tuto mezeru částečně zaplňuje poslední práce Jaroslava Klenovského Venkovské synagogy v českých zemích, vydaná Federací ŽO v ČR, jak se v tiráži píše, „u příležitosti zpřístupnění opravené synagogy Polici u Jemnice“. Je svým způsobem průvodcem po světě, který už, až na malé výjimky, neexistuje. Autor se tématem zabývá v kratší studii, kde uvádí, co venkovské synagogy definuje, co mají společného a čím se naopak liší, všímá si vlivu poněkud odlišných podmínek pro židovské osídlení v Čechách a na Moravě na jejich četnost i podobu, a samozřejmě se věnuje architektonickému pojetí staveb i urbanistickým hlediskům, která je případně determinovala. Hlavní těžiště čtyřicetistránkové publikace ovšem spočívá zejména v obrazové části, které je věnováno celých 35 stran. Ta přináší ojedinělou dokumentaci už takřka zmizelého světa českých a moravských venkovských Židů: nejstarší dochovaná zobrazení židovských okrsků jednotlivých obcí, plánky zachycující dispoziční řešení synagog, a především mnoho unikátních fotografií, dokumentujících podobu, vzhled průčelí, občasná nestandardní řešení v pojetí stavby i interiéry a mobiliáře. Do rukou se nám tak dostává výsledek autorova trpělivého hledání materiálů, zejména v archivu Židovského muzea v Praze
