Stále pozorujeme okolí, ale zůstáváme v naprostém klidu. V okamžiku, kdy se díváme, zda nás někdo nemůže ostřelovat z vyšších pater domů, objevujeme skupinu „Ivanů“, která se rychle přemísťuje přes přehledné ruiny jednoho domu a ukrývá se za zdí jiného. Poté nás zpoza rohu pozorují. Stále zůstáváme v klidu, takže se asi domnívají, že jde o opuštěný tank. Celých 10 minut uplynulo v naprostém klidu. Náhle nám na zadní pancíř zabubnovala kulometná dávka a ihned poté slyším velitele tanku:
„T-34 na šesté, vzdálenost 450 metrů, nabít protipancéřový!“
Protože máme zhasnutý motor, je zcela zřetelně slyšet velitelův hlas: „Heckmanne, startuj, startuj!“ Spolu se Sanderem rychle otáčíme věž ručně doleva, abychom zachytili cíl. Sovětský tank se objevuje za námi, vyjíždí zpoza krytu domovní zdi a otáčí věž směrem k nám. Hned poté, co řidič nastartoval, šlapu na pedál ovládání servomotoru a naše věž se otáčí dozadu rychleji. Zlomky vteřiny rozhodují o všem. Přes okulár zaměřovače sleduji, jak se ruský tank postupně objevuje, stačí mi pohled na jeho motorovou část vzadu.
„Teď!“ Tisknu spoušť.
Ve stejném okamžiku však vidím záblesk výstřelu z kanónu T-34. Sovětský protitankový granát nás však míjí, kdežto můj směřuje přímo doprostřed motorového prostoru. Z cíle vychází kouř, můj výstřel byl přesný. Jen nám v uších dozní hluk našeho výstřelu, když T-34 vybuchuje. „Ivan“ měl prostě slabší nervy než my a poněkud se ukvapil. Zničením sovětského tanku jsme zastavili další pokus o vlom do naší obrany, takže se můžeme vrátit. Vidíme, že sovětský výstřel přerazil sloup reklamy hned vedle nás. Ze srdce nám spadl obrovský kámen. Naše životy visely na vlásku. Jsme všichni vylekaní, když si uvědomujeme, jak blízko jsme byli smrti.
