Proslulý historik náboženství, filozof, spisovatel a publicista (1907 - 1986) vypovídá o svém dětství v Bukurešti za první světové války, o prvních přátelstvích, zálibách pro přírodní vědy, filozofii a literaturu i o svém pozdějším odjezdu do Kalkaty, který předurčil jeho další životní dráhu. V Indii studoval pod vedením filozofa S. Dásgupy, žil v poustevně na břehu Gangy a hlavně si osvojoval myšlenkové dědictví jógy. Po návratu do vlasti se čile účastnil kulturního dění, na Bukurešťské univerzitě přednášel dějiny indické filozofie a dostalo se mu uznání i jako romanopisci. Ve 2. polovině 30. let sice musel pro údajnou nemorálnost svých prozaických děl, napadaných tradicionalisty, z university odejít, vstoupil do diplomatických služeb a působil v Anglii a Portugalsku, ale jeho literární tvorba a badatelská činnost tím nikterak neutrpěla. Po 2. světové válce se do Rumunska, kde byl uznáván za vůdčí intelektuální osobnost své generace, již nevrátil a jako historik náboženství musel znovu začínat od píky, než se mu dostalo plného uznání ve Francii a po sléze i ve Spojených státech, kde pro něho zvlášť zřídili katedru.
Když jako rozhořčený mladý muž v roce 1927 vyhlašoval válku -stařešinům- a vyzýval mladé tvůrce, aby pracovali tak, jako by před sebou měli poslední rok života, zároveň tím bezděky vytyčil svůj vlastní životní program. Eliadův život je vskutku naplněn tvořivou, činorodou prací, jejímž výsledkem je rozsáhlé badatelské dílo světového významu. V Pamětech se pokouší podat co nejplastičtější obraz světa, jehož skrytý smysl se vždy snažil postihnout, a na pozadí velkých dějinných událostí nám umožňuje krok za krokem sledovat svůj odborný růst. Činí tak poutavou formou, která prozrazuje autorovu beletristickou průpravu.
Přeložil Jiří Našinec
