Stejně jako v knize Barvy minulosti předkládá Stanislav Struhar i v dalším, kompozičně i esteticky vyzrálém díle Barvy budoucnosti tři výtečné prozaické práce plné překvapujících zvratů a souvislostí, strhující melancholie a intelektuální individuality; nezaměnitelným stylem, v němž se ztrácí hranice mezi prózou a poezií, zachycuje působivý portrét současné Vídně.
