Nemáme Thomasův dar (či prokletí) vidět věci, které obyčejný smrtelník nespatří, nejsme schopni nasadit zběsilému osudu otěže, ale stejně se stáváme součástí děje, podléháme autorovi, který jako málokdo dokáže změnit fikci ve skutečnost a nepustit nás z ní, dokud nedojdeme na poslední řádek jeho vyprávění. Je čtrnáctého srpna a městečko Pico Mundo v jižní Kalifornii se topí v žáru letního dne. Teplota stoupá, ale pořád je to bod mrazu ve srovnání s výhní pekla, jaké tyhle jinak poklidné končiny čeká. Ulicemi se plíží přízraky, neživé stíny se nedočkavě třesou na hostinu ďábla, který se blíží. Jediný člověk ví o téhle hrozbě, jediný člověk má moc zabránit sabatu. Odd Thomas komunikuje s mrtvými, je schopný vidět věci, které jiní nevidí, díky daru, o nějž nestál. Tak jako v jiných Koontzových románech balancuje i tady čtenář na hraně reality a tak jako mnohokrát předtím nechává se ochotně vtáhnout do světa za zrcadlem a spolu s vypravěčem a řádnou porcí husí kůže absolvuje všechna dobrodružství, která se mu nabízejí. Protože nakonec v celém tom dramatu sehrají hlavní roli živí, obyčejní lidé z masa a krve, a taky neobyčejní, kteří se spíš podobají zplozencům toho pekla. 15. srpna se rozhodne, jak bude dál žít náčelník policie Waytt Porter s manželkou Karlou, Malý Ozzie, Terri Stambaughová, Viola se svými dcerkami a spousta dalších lidí, jak se vyplní věštba z pouti, podle níž zůstane Stormy Llewellynová s Oddem do konce svých dnů. Celý ten příběh trvá vlastně jen čtyřiadvacet hodin, ale jeho síla a hloubka citů vyvěrající z každé řádky vydají za román plný ďábelských intrik, napětí a lásky.
