Tato desátá knížka Jana Žáka je výborem z jeho bohaté literární tvorby, která se vyznačuje stručností a věcností. Jeho verše se poněkud vymykají básnickým zvyklostem, jsou spíše poetickým vyprávěním než pouhou hrou se slovy, kterou nabízí novodobá poezie.
Čtivost je zaručena rytmikou a důsledným rýmováním veršů, které nenásilným způsobem čtenáři přibližují děj, o který v básničkách není nouze:
…Už teď se tu dějí věci, které dříve nebyly,
když jsme ve svém domově bezpečně se cítili.
Kostel se prý zbourá, mešita se postaví,
až se nový imám do vesnice dostaví…
