Fantastický příběh entomologa, kterého na odlehlém japonském pobřeží vlákali do hluboké jámy, může v lecčems čtenářům připomenout některé z Kafkových děl. Stejně jako přízračné texty pražského rodáka totiž Písečná žena spojuje absurdní, nereálné dění s naprosto realistickým viděním a její protagonista se ocitá v typicky kafkovské bezvýchodné situaci: buď zemře, anebo bude kopat písek, který vesničané každý den odvážejí a prodávají. Ovšem Abeho próza je kořeněna neobyčejně černým humorem a oslňujícím proudem myšlenek a nápadů, většinou nemilosrdně krutých. Autorova studia medicíny se navíc odrazila ve -fyziologickém- zájmu o člověka a v biologickém pohledu na svět vůbec. A tak se nešťastníkovou společnicí v písečné jámě stává mladá žena, jejíž smířenost s hrozivým údělem je až živočišně fatální - s pocitem samozřejmé povinnosti vykonává svou práci, na útěk ani nepomyslí a polapeného entomologa považuje za jakousi odměnu od svých zaměstnavatelů za věrné služby.
Zdánlivě nezfilmovatelné látky se roku 1964 chopil režisér Hiroši Tešigahara a natočil podle Abeho předlohy slavný a oceňovaný stejnojmenný film.
