Každý člověk touží po štěstí, zakouší ve svém nitru žízeň, která volá po utišení. Co to ovšem znamená být šťastný? Co nás činí šťastnými? A existuje něco jako nejvyšší štěstí? Autor ukazuje, že touha po štěstí je člověku přirozená. A má-li mít lidský život vůbec nějaký smysl, musí tato touha nakonec dojít naplnění. Onu nejhlubší žízeň ovšem nemůže utišit žádné dílčí dobro, pouze „dobro v úplnosti“, Bůh sám. Plnosti štěstí tedy dosáhneme až na věčnosti, kdy Boha uvidíme tváří v tvář. Ale už zde můžeme předchuť onoho věčného štěstí okoušet. V milujícím patření, v pozemské kontemplaci. Ta ovšem není vyhrazena pouze mystikům či světcům, ale každému, kdo se dokáže zastavit, ztišit, žasnout a s láskou pohlížet i na ty nejnepatrnější věci.
