Fotograf a režisér Jiří Jeníček, který stál ve 30. letech v čele armádní filmové skupiny, se celou svou osobou a v duchu moderních myšlenek o využití filmu a fotografie zasadil o nový styl a výraz vojenského (především krátkého) filmu. Armádní kinematografii od počátku považoval za synonymum experimentální dílny. Jak si všímá autorka publikace, americká filmová historička Alice Lovejoy, která vedla téměř desetiletý výzkum v českých archivech, pozoruhodné je především to, jak Jeníčkem vytvořená institucionální identita přežívala v armádním prostředí další tři desetiletí. Citelná byla dokonce v 50. letech a skutečnou renesanci zažila v letech 60., kdy se Československý armádní film (ČAF) stal pravděpodobně nejsvobodnějším prostorem pro filmovou produkci v Československu. Kniha, poprvé publikovaná v USA v roce 2015, si pokládá zásadní otázku: Jak se mohly formální experimenty (které navíc zpravidla kritizovaly samotné vojsko či stát) objevit v instituci tak rigidní, jako je armáda.
