Lubor Vyskoč není autorem, ktery´ by za každou cenu experimentoval a usiloval o něco nového. Je si vědom svého básnického hlasu a drží se jej, jeho poetika je pevnou stavbou, bezpečny´m prostorem. Ve svy´ch textech na prvním místě pečlivě mapuje svůj život a úvahy o něm. Některé básně mají charakter deníkovy´ch zápisů nebo vzkazům pro přátele a blízké – z jazyka lyricky´ch obrazů někdy vystoupí zcela civilní prosba, ujištění nebo konstatování. V dialogu s básníkovým jasně deklarovany´m křesťanstvím obsahuje jeho poetika i duchovní tón, ktery´ evokuje klasickou asijskou poezii.
