Před Tristanem Colem mě varovali.
„Drž se od něj dál,“ říkali mi.
„Je krutý.“
„Je chladný.“
„Je poškozený.“
Je tak snadné odsoudit člověka na základě jeho minulosti. Podívat se na Tristana a vidět v něm monstrum.
Jenže já jsem to nedokázala udělat. Musela jsem přijmout tu „trosku“, která se z něj stala, protože sama jsem na tom byla podobně.
Oba jsme byli vyhořelí.
Oba jsme hledali něco nového. Něco víc.
Oba jsme chtěli dát dohromady roztříštěné kousky našich včerejšků.
A až se nám to podaří, pak si snad konečně vzpomeneme, jak se nadechnout.
