Gilbert Durand, Bachelardův žák, koncipoval své Antropologické struktury imaginárna jako antropologické rozšíření výzkumů započatých v Psychoanalýze ohně. Jeho kniha chce být jakousi zahradou obrazů, uspořádanou na způsob Linného botaniky, inventářem uspořádaným okolo několika hlavních strukturálních schémat.
Tento postup však dovádí čtenáře mnohem hlouběji: ústí do celkové teorie, jež vyvrací klasické pojetí obrazu, jaké rozvíjel Sartre, a překračuje teze Lacroze, Barthese a Malrieuho jež všechny redukují imaginárno a podřizují jeho pošetilost nějaké formě rozumu.
Svým zkoumáním toho, jak imaginárno funguje, nás Gilbert Durand staví do srdce polemik vyvolaných strukturalismem, který nahrazuje časové procesy klasického diskurzivního vysvětlení explikativními procesy prostorovými, topologickými. Zatímco je však možné kritizovat strukturalismus Léviho-Strausse či Greimase pro jeho formalismus, struktury imaginárna, jež jsou z definice figurativní, nás vedou k tomu, abychom o struktuře uvažovali v termínech jejího dynamického obsahu.
