Milý Tomáši,
píšeš mi melancholicky, že Tvoje knížka o kýči není politically correct, že postmodernismus již dávno smazal rozdíl mezi kýčem a uměním, že kýč se stal tak všudypřítomný, že odhalovat ho vypadá jako projev elitismu. Ano, je tomu přesně tak. Mluvit o kýči se stalo neslušné ve chvíli, kdy svět se stal kýčem. Všimni si, že Kafka píše o byrokracii v době, kdy byrokracie je ještě téměř nevinná. Ve chvíli, kdy pohltila zcela naše životy, stala se samozřejmá, a proto neviditelná. Jaromír John napsal román Výbušný zlotvor, kde vypráví o hrůze automobilu; ale v té době jich bylo v Praze velice málo. Chci tím říci toto: fenomén je rozpoznatelný v celé své hrůze jen v době, kdy ještě není rozšířen. Až se rozšíří, stane s čímsi přirozeným (co známe od zrození, s čím počítáme, čemu se nedivíme). Jsme dnes obklopeni kýčem jako nikdy předtím: všude, v televizi, v novinách, v soukromém životě, v politice. I válka je už prezentována (jen se podívej, jak se píše o Sarajevu!) jako kýč. A právě proto, i když Tvá knížka nebude pochopena, je jí zapotřebí víc než kdy jindy.
Tvůj Milan-
(Dopis Milana Kundery Tomáši Kulkovi z Paříže do Jeruzaléma)
Kniha studuje jednak specifickou estetickou kategorii kýče, jednak obecnou problematiku hodnocení uměleckého díla.
