Kdo se dnes začte do příběhu Frankensteina a jeho uměle stvořeného Adama, ponoří se nejen do rané science fiction o oživení netvora, ale také do znepokojivého psychologického příběhu. Bude prožívat drama plné napětí, ovšem zároveň si klást otázky o odpovědnosti člověka za vlastní činy, o lidské spravedlnosti, soucitu i nelítostné nechuti k jinakosti.
Dovolávám se tvého soucitu, nepohrdej mnou. Vyslechni můj příběh, a až skončím, opusť mě, nebo mě polituj, podle toho, jaký osud si podle tebe zasloužím. Ale vyslechni mě! Zákony lidí, i když jsou krvavé, dovolují, aby viník přednesl svou obhajobu dřív, než je odsouzen. Vyslechni mě, Frankensteine. Obviňuješ mě z vraždy, a přece bys s klidným svědomím zničil tvora, kterého jsi sám stvořil. To je ta věčná lidská spravedlnost!
Má lidská věda usilovat o všemohoucnost? A jaké důsledky má zaslepená lidská sebestřednost? Co je zlo a co je dobro? Lze to rozsoudit? Může se jedno obrátit v druhé a naopak? Obdivujme se Mary Shelleyové, která jako mladá dívka dokázala na začátku 19. století vtělit tyto a další otázky do svého nesmrtelného příběhu. Právě díky nim se totiž každá generace k Frankensteinovi se zaujetím vrací.
