Většina toho, co víme o největší biomedicínské pohromě všech dob, o pandemii černé smrti ze čtrnáctého století, se zakládá na řadě omylů. Jednotlivé detaily, jak se vryly do paměti vyděšených školních dětí – odporné černé zduřeniny, vysoká horečka a strašlivá smrt v podobě plicního moru –, jsou víceméně přesné. Ale vlastní podstata morové rány a způsob, jakým ovlivnila dějiny lidstva, zůstávají zahaleny rouškou mýtů a zkazek.
Norman F. Cantor, přední historik středověku, spojil nejnovější výsledky exaktních věd se zevrubným historickým bádáním a podařilo se mu tak rozptýlit mlhu věků a příběh černé smrti přiblížit čtenářům svěžím, poutavým a důvěryhodným způsobem.
Studie Po stopách moru nabízí detailní pohled na řádění černé smrti v Anglii (i na evropské pevnině) a seznamuje nás s příběhy a osudy jednotlivých mužů i žen čtrnáctého století – rolníků, kněží, kupců i králů. Na stránkách své knihy představuje Cantor fascinující výběr nejrozmanitějších postav. Setkáme se zde – mimo jiné – s anglickou princeznou Joan, která cestuje do Španělska, aby se tam provdala za kastilského prince; s Thomasem z Birminghamu, opatem halesowenským, jenž jako moderní manažer pečuje o chod svěřeného opatství v dobách krajního ohrožení; poznáme trpký osud druhdy bohatého pozemkového vlastníka Johna le Strange, jehož panství černá smrt nejprve na kusy rozmetala, aby poté v dalších vlnách, při nichž se valila Evropou, nadobro smetla i jméno jeho rodu.
Cantor ovšem také uvádí, že navzdory zkáze, jež činila z morové rány děsivou katastrofu, jíž padlo za oběť přes čtyřicet procent evropské populace, měla tato pandemie i svým způsobem blahodárné důsledky. Zhroucení starých pořádků způsobilo, že tam, kde donedávna vládlo církevní dogma, začalo se prosazovat nové exaktní myšlení. Černá smrt se de facto stala poslem intelektuální revoluce.
