Petr Ligocký v nové básnické sbírce Popel dnů plynule navazuje na svůj debut Diagnóza (Protimluv, 2020), rozvíjí některé jeho motivy a témata jako rodina, nemoc, pomíjivost nebo odcizení v současné společnosti. Znatelně zde však přibývá básní, ve kterých roste míra ironie. Ta se projevuje zejména v neustálém napětí mezi uměřeností a patosem, závažností a banálností nebo mezi tragickým a komickým. Je to únik před realitou, nebo snaha vyrovnat se s ní? Anebo je to jen hra se čtenářem?
