Jsem Češka. Narodila jsem se tady. A nejspíš tu i umřu, konstatuje devatenáctiletá autorka. Ale vzápětí dodává: Jsem Vietnamka. Pro všechny. Navždy. Mezi těmito póly také osciluje ve svém autobiograficky laděném díle Bílej kůň, žlutej drak. Příběh, zasazený do města Písku a vyprávěný mladou dívkou, zahrnuje vedle popisů všednodenního života vietnamské komunity řadu sociálněkritických motivů – ostatně, celý text otevírá dramatická noční scéna konfrontace se skupinkou skinheadů. Čteme o rasismu a jeho propojení s místní elitou, jeden z nácků dokonce dělá řidiče starostovi města, dozvídáme se o vypálení vietnamského obchodu, o korupci a ponižování ze strany městských úředníků. Jsou tu i optimističtější momenty – rodině se nakonec podaří otevřít vysněnou restauraci Dračí zátoka a dívka se alespoň na chvíli sblíží s českým malířem. Mezi autentizující prvky patří hojné užívání psané vietnamštiny a líčení různých zvyků, takže čtenář má do této kulturní oblasti přirozený vhled a nemusí být přímo příslušníkem komunity. Autorka zaujme obratným a úsporným vyjadřováním, mísením různých jazykových prvků s jistou dávkou nespisovnosti, originálním viděním světa i vlastní privátní situace. Závěrečné vyznění příběhu je bilancující, a přese všechno skličující. I ti z Čechů, kteří jim dříve pomáhali, se k nim obracejí zády. Možná se některý věci měly stát jinak...
