Publikace se zabývá specifikami architektury na území dnešního Karlovarského, Ústeckého a Libereckého kraje od poloviny 19. století až po konec druhé světové války, tedy v období, kdy tato část česko-německého pohraničí byla osídlena českými Němci a tvořili zde německy hovořící architekti. Toto území bylo vnímáno jako specifické nejen k jazykově českým oblastem, vůči kterým se primárně vymezovalo, ale i k ostatním regionům českých zemí, v nichž převažovalo německy hovořící obyvatelstvo. Kniha tak sleduje, nakolik se tato specifika odrazila v místní architektonické tvorbě a zda lze skutečně mluvit o svébytném architektonickém projevu. A pokud ano, v čem jeho specifika spočívají a jak vznikla? Jsou skutečně odrazem národního ducha zdejších obyvatel, či takto mají pouze působit? S trochou nadsázky lze danou problematiku shrnout do badatelské otázky po specifikách architektury českých Němců v německých Čechách. Cílem práce bylo rovněž připomenout dílo místních německy mluvících architektů a stavitelů, jejichž tvorba byla po léta neprávem přehlížena, přesto, že dosud formuje podobu většiny měst pohraničních regionů.
