Charles Duits v této knize zkoumá své zkušenosti s peyotlem a zdůrazňuje význam jazyka pro utváření našeho vztahu ke světu. Podle Duitse rozum staví mezi svět a naše vnímání clonu: slova nikdy plně nepostihnou realitu. Peyotl naplňuje nenaplněný příslib jazyka tím, že nám umožňuje splynout se světem, v němž je každá věc jedinečná a přeci universální. Smrt sama přestává být zející a strašlivou propastí; stává se nocí, ženskou bohyní s otevřenou náručí, která nás na konci života přijímá.
Duits se však nespokojuje s popisem blahodárných účinků peyotlu. Peyotl rozbíjí naše vnímání a přináší zjevení; tím nás také konfrontuje s absurditou lidského stavu, úzkostí plynoucí z našeho odosobněného vztahu k přírodě a falešností naší chmurné představy o -objektivním světě-. Charles Duits, pro něhož peyotl odhaluje naše psychické deformace se stejnou evidencí jako deformace fyzické, se domnívá, že tragédie způsobené požitím psychotropních drog (meskalinu, LSD atd.) jsou v podstatě způsobeny neschopností lidí čelit tomu, co o nich droga odhaluje, a to s brutalitou, na kterou nikdy nebyli připraveni. Všechny potlačené úzkosti, které se náhle promítají mimo nás, dávají vzniknout děsivým scénám pod vlivem našich nevědomých impulzů. Škodlivá není samotná droga, ale šok z naší reality, který droga odhaluje a nutí nás jí čelit. Pouze dlouhým a pomalým učednictvím v pasivním odosobnění se můžeme naučit ovládat účinky drogy a čelit jejímu nebezpečí.
Duitsova kniha je mnohem víc než jen esej o síle a účincích peyotlu, který indiáni nazývají -Kristův dar rudému člověku-. Je to zasvěcený příběh žáka, který popisuje síly mistra a překážky učedníka na cestě k osvícení. Soubor esejí uzavírají dvě krátké povídky, které se snaží přiblížit jinakost vztahu ke světu odhalenému peyotlem.
