Každá žena, která má dostatek odvahy, aby se podívala do svého nitra, je součástí společenstva divokých žen. Na touze cestovat do říše své vlastní duše musí být cosi nespoutaného, obzvlášť v kontrastu s dnešní -civilizovanou- výchovou. Pokud se i přes všeobecné snahy o dokonalou domestikaci nenecháme odradit od pátrání po vlastní pravdě, jsme ve své podstatě divoká stvoření - Divoženky.
Divoká duše má své vlastní zákony, které mnohdy spíše připomínají chaos. Divoženku nelze svázat společenskými konvencemi, nelze ji mít pod kontrolou, a tak může Divoženka působit ve své nezkrotnosti až děsivě. Je nepředvídavá, nepolapitelná, vášnivá, plná života.
Je vlčicí, rysem, sokolem i medvědicí. Honí se s větrem po poli a loví holýma rukama. Žije ve svém přirozeném prostředí, kterým je čistá a neposkvrněná příroda. Divoženka je s okolím v dokonalém souladu, je integrovanou součástí přírody, nepovyšuje se, nenarušuje ji, naopak s ní splývá. Je stejná jako příroda sama. Nelze ji ovládat, jen ji přijmout do sebe a nechat
