Básnickým debutem Michala Bulíře (1967) se prolíná cesta k dosažení nejvyššího stupně vábivé touhy a zdolávání vysněných vrcholů, se všemi riziky pádů, aby našel „…zase jen začátek další cesty za svými soukromými Everesty“. Meta jménem Valerie je zřejmě jen majákem v mlze a není podstatné, zda skutečně existuje. Lyricko-výtvarný popis autorova hledání doprovázejí ozvěny tu beatnické poezie, tam folkové či rockové muziky, aby se nakonec promíchaly v bluesový koktejl namíchaný samotným Nezvalem. Mirek Kovářík v epilogu knihy chápavě nadzdvihuje oponu a dodává, že Bulířova permanentní komunikace s Valerií je především souběhem malých zázraků, krášlících běh věcí všedních. Básník nenudí a vybízí k podobné imaginativní soudělnosti i čtenáře.
