Correlli Barnett se proslavil především poutavým a originálním zpracováním samostatně vybraných témat a ani jeho portrét Napoleona Bonaparta není žádnou výjimkou. Bonaparta považuje v prvé řadě za demagogického, prospěchářského politika a teprve pak za vojáka, jehož vojenská tažení měla především sloužit jeho vlastním ambicím. Autor je přesvědčen, že v Bonapartově kariéře nenastal žádný -bod obratu-, nýbrž že se odvíjela podle souvislého, logického vzoru od samého začátku až do konce. Stejně jako novodobý finanční -král spekulantů- nesměl Bonaparte ustrnout v pohybu, poněvadž jeho pozice byla od základů nejistá. S každým rozšířením jeho moci, ač navenek impozantním, se jeho postavení stávalo stále nejistějším. Potřeboval vždy rychlé vítězství, po kterém následoval mír a jeho návrat do Paříže. Až do roku 1809 jeho nepřátelé na tuto hru přistupovali a pokaždé mu umožnili svést rozhodující bitvu, a když ji prohráli, uzavřeli s ním mír. Avšak postupně se s ním naučili bojovat, nejprve ve Španělsku, pod Wellingtonovým velením, a později v Rusku v roce 1812, v Německu v roce 1813 a pak ve Francii samotné v roce 1814. Hlavní bylo vytrvat v boji, byť je Bonaparte v jednotlivých střetnutích porazil. Jakmile jeho hru prohlédli, Bonapartův systém vedení války byl odsouzen k záhubě.
