Svým vstupem do světa báseň utváří prostor, v němž se ocitá. Prostřednictvím lyrických gest klade otázky, otevírá, volá, slibuje, dává či uchovává. Dominique Rabaté v sérii esejů ukazuje na příkladech autorů jako Baudelaire, Apollinaire, Frénaud, Bonnefoy nebo Michaux způsob, jímž tato gesta-pohyby napomáhají překračovat hranice řeči směrem k obrazovosti a navracejí jazyku jeho účinnost ve snaze dospět k něčemu, co stojí zcela mimo něj. Čtením básně se tak podílíme na dobrodružství, jež započal autor, když pokynul svou rukou směrem za obzor, o němž jsme si doposud mysleli, že je nedosažitelný.
