Vasilios Chaleplis se ve svém básnickém debutu dostává na samou hranici světů - těch intimních, které si neseme v sobě, a těch natolik vzdálených, že je navštěvujeme jen v našich nejdivočejších představách. Básnický subjekt se těmito dálkami nechává unášet, aby se vzápětí vracel zpátky přes pahorky vlastní paměti a toulal se jako flanér krajinou svého dětství i ulicemi přítomnosti. Jednou verše s nadhledem přiznávají životu jeho paradoxní a tragikomickou podobu, jindy zase až v nebezpečném přiblížení ukazují jeho surovou krutost, ale i něhu. Zároveň v nich však zůstává touha zachovat tajemství, jež jsou pro naše putování podstatnější, než se domníváme.
