Spis Riflessioni pratiche představuje základní kámen našeho chápání zpěvu italského baroka. V Manciniho díle se objevují praktické úvahy a postřehy o zpěvu. Ti, kdo se domnívají, že obsahují nějaká -tajemství- ztraceného umění italského belcanta, budou bohužel zklamáni. To, co se však objevuje, jsou velmi fascinující pedagogické názory na umění zpěvu a výuku zpěvu. Pedagogické myšlenky pozdního italského baroka mohou i v dnešní době zprostředkovat filozofii a světonázor na to, co je to zpěv, a ukázat průřez myšlením, které přetrvalo až do dnešních dnů. Kdyby nic jiného, text ukazuje nejpravdivější umění těchto velkých pěvců italského baroka: každodenní studium s učitelem a oddanost mistrovství během dlouhého a náročného tréninku, který za všech okolností respektoval přirozenost (tj. lidské tělo a mysl).
