Až jednou budeme na automatické odpovědi v nepřítomnosti vzpomínat jako na nejkřehčí věty, které nás dokázaly rozplakat, možná si někdo vzpomene na květnatého vypravěče Lipára, jenž se toulal ulicemi a budovami a zpíval o lásce a přírodě. Používal dokonce deodorant (sbíral je), protože se jednou dvakrát do roka skutečně potil, a to, čemu říkal „odstup“ (tohle slovo míval v oblibě), se podobalo polibku. Přesto jeho současníkům ty písně připadaly chladné, ironické a samé varování. Následovníci je budou považovat za smyslné, okouzlené a teskné. A on sám? Už teď se ví jen to, že kdysi toužil experimentovat a že se neměl rád.
