Korespondence profesorů Františka Michálka Bartoše a Amedea Molnára začíná dopisem jednadvacetiletého Molnára v roce 1944 a uzavírá ji Molnárův dopis napsaný devět dní před Bartošovým úmrtím v roce 1972. Ve svých dopisech historici komentují své bádání, rozepisují se o svém zdraví, o rodinách, o poměrech na evangelické teologické fakultě a občas i suchým humorem glosují politickou situaci. V korespondenci se mihne řada kolegů i známých osobností, včetně Jana Patočky, často v listech obou pisatelů vystupují jejich fakultní kolegové, zejména Rudolf Říčan a Luděk Brož nebo obdobně zaměření badatelé, k nimž patřil zejména Bohuslav Souček a Jan Blahoslav Čapek. Tu a tam se v listech vynoří i mladší historici, zejména Pavel Spunar, Anežka Schmidtová-Vidmanová, Jana Nechutová, Jiří Kejř, Jaroslav Eršil či Josef Tříska a další. Řádky obou pisatelů svědčí o vzájemné úctě, badatelské vášni a rostoucím, hlubokém přátelství.
