Za tuhle knihu by měl jít autor do pekla, tedy kdyby nějaké peklo existovalo a jemu by se chtělo někam jít – to by o románu Filipa Zawady asi napsal jeho hrdina. Malý chlapec ze sirotčince, který vedou jeptišky. Rodiče ho opustili, adoptovat ho nikdo nechce. Na první pohled velmi smutný příběh. Jenže místo toho se nedokážeme při čtení vypravěčova ironického komentáře vlastního osudu ubránit smíchu. Je to pohled zbavený společenských konvencí a ohledů na to, co se smí nebo nesmí říkat, a zároveň zrcadlo frází, které malý kluk slyší od dospělých a opakuje je. Stačí takové – nenávistné, pokrytecké nebo neupřímné – věty vlastně jen vytrhnout z jejich kontextu a vidíme jejich směšnost a ubohost v celé šíři. Vypravěč románu František ale dokáže slova tím, že se neohlíží na jejich společenské významy, proměňovat a využívat podle svého. A tak o sobě může hrdě říkat: parchant. Černá kočka přináší smůlu jen těm, kteří tomu uvěří.
