O knihe: Zpátky ve Veroně aneb dva roky ve dvou realitách
Píše se rok 1993, jsem poprvé v Itálii se třemi kolegy z práce. Po pár dnech v Alpách v okolí Trenta někdo navrhl: -Pojeďme zítra do Verony.- Brzy ráno pelášíme mou stařičkou Alfou Romeo na jih a před sjezdem z dálnice Verona centro slyším zezadu: -Kluci, ráda bych viděla to Koloseum.- Já od volantu odpovídám: -Neboj, jedu přímo tam.- -br- Verona je docela velké město, tehdy měla bezmála 300 000 obyvatel. Mapu města nemám, navigace ještě neexistuje a přesto bez sebemenšího bloudění zastavuji přímo na parkovišti u Kolosea. Jako bych ty uličky dobře znal jsem se v mžiku propletl křižovatkami a jednosměrkami předměstí i centra. Kolem řeky Adige, přes koleje, pak na náměstí Piazza Bra. Hned vystupuji a rozhlížím se po okolí, kolegové dál sedí v autě a někdo se ptá: -Jak jsi to tak rychle našel? Už jsi tu někdy byl?- -Nevím, je mi to tu hodně povědomé. Mrkněte támhle na ty vykopávky, to bývala budova lázní,- ukazuji na konec náměstí. -Jak to víš?- -br- -Já nevím.- Že by snad nějaké déja vu? Večerní odjezd z Verony byl také tak bleskový a snadný, jako kdybych tam denně taxikařil.-br- Takhle nenápadně, ale zvláštně mě COSI ťuklo na jaře roku 1993. Od této události uplynulo 29 roků a Veronu jsem znovu nenavštívil. To však neznamená, že jsem tam mezitím nebyl...
