Vzpomínky politické vězeňkyně Jevfrosiniji Antonovny Kersnovské jsou snad nejbrutálnějším vylíčením poměrů v sovětských pracovních táborech, jaké se u nás objevilo. Po záboru Besarábie Sovětským svazem, byla tato statečná žena vyhnána z rodinného statku a o několik měsíců později odsunuta do narymské tajgy na středrním Obu, kde v nelidských podmínkách a pod vedením sadistického vedoucího pracovala v lese. Odhodlala se k útěku a po zatčení byla obviněna z rozvracení sovětského zřízení a odsouzena k trestu smrti, změněnému na deset let nápravného pracovního tábora. Přes Novosibirsk a Barnaul se dostala až do Norilska, který se ve čtyřicátých letech teprve budoval a patřil k nejhroznějším místům v SSSR. Odtud vedla cesta jenom „na svobodu, nebo pod drn.“
