Tuto útlou knížku „psaní o čtení“ Pennac nazval Jako román asi nejen proto, že oprávněně doufal, že ji každý zhltne „jako román“, ale i protože by rád, aby suchopárnou výuku literatury nahradily „románové“ hodiny, kdy profesor „jen“ čte velká díla světové literatury a žáci mu visí na rtech. Právě předčítání nahlas je totiž podle Pennaca nejlepší způsob, jak naučit lásce ke knihám. Pennac sám má knihy zřejmě opravdu rád, nementoruje, ale poutavě a vtipně vypráví, cituje a nápaditě inspiruje. Ačkoli v úvodu snažně prosí, aby jeho text „nesloužil pedagogům jako mučicí nástroj“, měl by se stát povinnou četbou ne snad studentů, ale profesorů, učitelů a rodičů. Čtenářů jistě přibude, pokud se v přístupu k nim bude dodržovat vtipné Pennacovo desatero nezadatelných práv čtenáře. To výstižně zakončuje „právo mlčet“ – nemuset knihu pitvat a nechat si pro sebe ryze soukromý zážitek četby.
