Není krásnější podívané než na ohaře, který krouživými pohyby propátrává vysokou trávu, nízké křoviny, okraje rybníků, podmáčené doliny. Při navětření zvěře náhle znehybní. Srst se mu proti zapadajícímu slunci leskne, stojí-li s tělem napjatým a jednou přední nohou pokrčenou. Čeká na pokyn postoupit o krok, o dva nebo ještě nepatrně dál. Když je lovec připraven ke střelbě, zvedne pernatou na křídla. Pak sleduje, jakým směrem zbraň míří. Jakmile třeskne výstřel, dá se do pohybu. Střelená zvěř se při pádu sotva dotkne země a už ji ohař bere do mordy, přináší a v posedu podává, za což je mu odměnou pohlazení a polaskání. O loveckých psech se tradují celé legendy. O jejich pracovitosti, vytrvalosti, věrnosti. Není rozhodující, zda jde o ohaře, honiče, slídiče, barváře, jezevčíka, či teriéra, jak si je lovci podle svého zaměření a záliby pořídili. Během doby se mezi lovcem a jeho psem vytvoří vždy neopakovatelný vztah, jenž překonává všechny zkazky o tradičním přátelství psa a člověka. Jaký tedy div, odejde-li do nebeských lovišť myslivec, jeho pes někdy teskní tak, že ho v krátkém čase následuje.Ten vztah je oboustranný. Stačí vyslechnout myslivce, když hovoří o svých loveckých psech. Kolikrát zní vyprávění starých lovců jako neuvěřitelná pohádka.
